Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.5.2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009

Podle názoru dovolacího soudu nelze možnost napadnout rozhodnutí shromáždění vlastníků v důležité záležitosti přehlasovaným vlastníkem jednotky návrhem u soudu ve smyslu § 11 odst. 3 věta třetí ZVB vykládat tak, že toto právo má pouze vlastník jednotky, který byl při hlasování shromáždění vlastníků jednotek přítomen.

Z odůvodnění:

Žalobce jako spoluvlastník bytové jednotky se domáhal zrušení usnesení žalovaného uvedené v zápisu ze schůze shromáždění společenství vlastníků bytových jednotek domu konaného dne 19. ledna 2006 proto, že uvedené rozhodnutí tím, že se týkalo výměny oken v celém domě, tj. včetně oken bytových jednotek, které jsou podle prohlášení vlastníka budovy ve výlučném vlastnictví jednotlivých vlastníků bytů, řešilo věc, o níž žalovanému nepřísluší rozhodovat. V důsledku toho bylo neoprávněně zasaženo do vlastnických práv jednotlivých vlastníků bytových jednotek.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. září 2007, č. j. 55 Cm 40/2007-168, zamítl žalobu, „aby bylo zrušeno usnesení Společenství vlastníků jednotek domu č. p. 2309-2311 Čs. Armády, 530 02 Pardubice, uvedené v zápisu z členské schůze z 19. 1. 2006, kterým byla schválena výměna oken a byl požádán výbor správy domu, aby připravil řádné a srozumitelné podmínky na výběrové řízení druhu dodávky a dodavatelů, a že výměna oken bude hrazena z fondu údržby, do kterého všichni přispívají“ a rozhodl o nákladech řízení.

Vyšel ze zjištění, že žalobce je spoluvlastníkem bytové jednotky č. 2310/20 v bytovém domě č. p. 2310 v k. ú. a obci P. a členem žalovaného společenství vlastníků. Shromáždění vlastníků bytů usnesením ze dne 19. ledna 2006 schválilo usnášeníschopnou většinou členů výměnu oken v domě a výbor společenství byl požádán, aby připravil řádné a srozumitelné podmínky ve výběrovém řízení ohledně druhu dodávky a dodavatelů s tím, že výměna bude hrazena z fondu údržby. Žalovaný 17. května 2006 uzavřel smlouvu o dílo se společností VEKRA, spol. s r. o., jejímž předmětem byla výroba, dodávka, demontáž a montáž plastových oken a dveří v předmětném domě s termínem ukončení 20. října 2006. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že návrh, který by řešil neshody vlastníků jednotek ve vztahu ke společenství nemá oporu v zákoně č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1242/2001 (správně zřejmě „28 Cdo 1242/2001“) zdůraznil, že zvláštní úprava týkající se rozhodování vlastníků jednotek a řešení jejich neshod je upravena v zákoně č. 72/1994 Sb. a nikoliv v občanském zákoníku. Zákon o vlastnictví bytů zakládá v § 11 pod rubrikou „společenství vlastníků jednotek“ i mechanismus řešení sporů vlastníků jednotek, odlišný od způsobu rozhodování neshod mezi spoluvlastníky podle § 136 a násl. obč. zák. Ve smyslu § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů se žalobce v případě rozhodnutí o výměně oken v domě a úhradě z fondu oprav, kde jde patrně o důležitou záležitost, mohl domáhat, aby soud o této záležitosti rozhodl, nemohl se však domáhat zrušení usnesení shromáždění společenství vlastníků, jímž bylo o této záležitosti rozhodnuto. Takový postup zákon č. 72/1994 Sb. podle názoru soudu prvního stupně nepředpokládá.

Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. srpna 2008, č. j. 14 Cmo 478/2007-193, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, jež dále doplnil prohlášením vlastníka a zopakováním důkazu zápisem ze shromáždění žalovaného ze dne 19. ledna 2006, z něhož zjistil, že na shromáždění bylo přítomno 76,81 % vlastníků, shromáždění bylo usnášeníschopné, bylo rozhodnuto o výměně oken, o tom, že bude hrazena z fondu údržby, a že žalobce nebyl na shromáždění přítomen. Na základě toho se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a rovněž i s jeho právním posouzením věci. Doplnil, že účel institutu § 11 odst. 3 zák. č. 72/1994, jímž je (také) vyřešení sporné důležité záležitosti mezi přehlasovaným vlastníkem a ostatními vlastníky jednotek na shromáždění, nasvědčuje výkladu, aby soud záležitost vyřešil věcně, tedy nikoliv jen zrušením usnesení shromáždění, jímž se záležitost v úplnosti neřeší. V petitu žaloby by tudíž takové řešení mělo být navrženo. Podle názoru odvolacího soudu je však žaloba neopodstatněná i z důvodu, že právo na předmětnou ochranu má přehlasovaný vlastník, jímž však žalobce, který se schůze shromáždění nezúčastnil, nebyl, a nebyl tedy přehlasován. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podle jeho obsahu uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vymezil tři otázky zásadního právního významu: 1) zda je možné k podání žaloby při řešení sporů mezi vlastníky, případně mezi vlastníkem a společenstvím, použít i obecné právní normy, konkrétně občanského zákoníku v rámci žaloby na určení neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem, 2) zda je namístě dovolávat se při vymezení společných částí domu výkladů jiných institucí (Ministerstva pro místní rozvoj) než výkladu soudu a 3) otázku aktivní legitimace člena společenství, který nebyl přítomen na schůzi shromáždění vlastníků, k podání žaloby podle § 11 odst. 3 zák. č. 72/1994 Sb. Žalobce má za to, že nalézací soudy zamítly nesprávně žalobu z procesních hledisek, aniž by se jí zabývaly po věcné stránce, tj. z hlediska posouzení otázky, zda společenství mohlo o otázce oken a jejich oprav rozhodovat. Ať již zněl žalobní návrh jakkoliv, nalézací soudy měly posoudit zákonnost rozhodnutí žalovaného a následně naplnit svou poučovací povinnost tak, aby spor mohl být rozhodnut za použití jiných ustanovení zákona než těch, jichž se žalobce dovolával. Podle názoru dovolatele k vydání usnesení žalovaného společenství nemohlo dojít, neboť tím společenství překročilo rámec své právní subjektivity, přičemž takové rozhodnutí nemohlo být nahrazeno jinak než tím, že bude zrušeno, což by bylo možné považovat za věcné řešení, případně mohlo být žalobě vyhověno tak, že soud určí „neplatnost takového rozhodnutí pro jeho nepřípustnost z hlediska jeho aktivní legitimace“. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalované společenství se ztotožnilo s právním názorem odvolacího soudu ohledně nemožnosti domáhat se soudní ochrany ve smyslu § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. v případě člena společenství vlastníků bytů, který nebyl přítomen na shromáždění vlastníků, a také s právním posouzením petitu žaloby jako nesprávného soudem prvního stupně. Z uvedených důvodů označilo společenství dovolání za nepřípustné a navrhlo jeho odmítnutí.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s. ř. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V případě prvních dvou dovolatelem vymezených otázek zásadního právního významu není přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu dána, jelikož na řešení těchto právních otázek není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

Dovolání je však přípustné z hlediska dovolatelem vymezené otázky zásadního právního významu, tj. aktivní legitimace člena společenství, který nebyl přítomen na schůzi shromáždění vlastníků, k podání žaloby podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (dále též jen „ZVB“). Současně pak je přípustné i pro posouzení přezkumu správnosti názoru odvolacího soudu, že vlastník jednotky domáhající se přezkumu rozhodnutí o důležité záležitosti je povinen navrhnout řešení sporné důležité záležitosti, neboť obě uvedené právní otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny.

Dovolání je důvodné.

Podle § 11 odst. 3 ZVB je při hlasování shromáždění vlastníků jednotek rozhodující velikost spoluvlastnických podílů vlastníků jednotek na společných částech domu (§ 8 odst. 2); spoluvlastníci jednotky mají postavení vlastníka jednotky (jeden hlas). Při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se potřebné většiny nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoli vlastníka jednotky soud. Jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl. Právo je nutno uplatnit u soudu do 6 měsíců ode dne přijetí rozhodnutí, jinak právo zanikne.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na právním závěru, že v rámci soudního rozhodování o důležité záležitosti odhlasované shromážděním vlastníků jednotek musí žalobce v žalobě uvést konkrétní způsob řešení takové důležité záležitosti.

Tento názor není správný.

V režimu § 11 odst. 3 věty třetí ZVB se jedná o řešení případů, kdy vlastníci jednotek v souladu s jejich oprávněním vyplývajícím z uvedeného zákonného ustanovení rozhodli potřebnou většinou o realizaci důležité záležitosti, přičemž přehlasovaný spoluvlastník s tímto většinovým rozhodnutím nesouhlasí a má právo požádat soud, aby o této záležitosti rozhodl. Jedná se o speciální žalobu na nepřípustnost realizace rozhodnutí o důležité záležitosti, které může soud pouze vyhovět nebo ji zamítnout. Nemůže svým rozhodnutím měnit učiněné většinové rozhodnutí, a to ani tehdy, pokud by návrhu vyhověl a dospěl k závěru, že je namístě jiné rozhodnutí o důležité změně. Zákon podklad pro autonomní rozhodnutí soudu o důležité záležitosti neposkytuje právě z toho důvodu, že se jedná o posouzení již učiněného rozhodnutí založeného na principu majority. Formulace žalobního návrhu musí korespondovat nesouhlasnému stanovisku s většinovým rozhodnutím a bude záviset na jeho konkrétním obsahu.

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že žalobce je povinen v řízení navrhovat věcné řešení, jež se váže k důležité záležitosti není správný. Stanovisko odvolacího soudu by ve svém důsledku vedlo fakticky k tomu, že názor vyjádřený v žalobě přehlasovaným vlastníkem bytové jednotky, a tudíž vlastníkem minoritním, by bylo možno prosadit prostřednictvím soudního přezkumu rozhodnutí o důležité záležitosti proti většinovému rozhodnutí mimo rámec hlasování shromáždění vlastníků jednotek. Nadto, vlastník jednotky, který se domáhá rozhodnutí o důležité záležitosti, může v řadě případů vyjádřit podanou žalobou toliko nesouhlas s rozhodnutím jako takovým, aniž by měl současně zájem na realizaci jiného rozhodnutí ohledně důležité záležitosti. V poměrech souzené věci se tato skutečnost promítá v tom, že žalobce nesouhlasí s rozhodnutím o důležité záležitosti (výměnou oken v celém domě), přičemž z povahy věci vyplývá, že vyjadřuje-li přímý nesouhlas s tím, aby okna byla jakkoliv měněna, nemůže navrhovat alternativní rozhodnutí o této záležitosti, neboť jeho stanovisko se redukuje na požadavek, aby k výměně oken nedošlo.

Pro úplnost této části odůvodnění dovolací soud dodává, že formulace žalobního návrhu musí odpovídat nesouhlasnému stanovisku s většinovým rozhodnutím podle okolností konkrétního případu; s tímto požadavkem není návrh žalobce na „zrušení usnesení žalovaného“ v rozporu.

Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2375 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 4542/2007, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 9, str. 326 a násl.). Není proto není pochybením soudu, jestliže formuluje výrok rozsudku za použití jiných slov, než která v jinak určitém a srozumitelném žalobním návrhu použil žalobce, pokud tím přesněji vyjádří stejná práva a povinnosti, o nichž má rozhodnout.

Ze všech podání a přednesů žalobce učiněných v průběhu řízení se jednoznačně podává, že nesouhlasí s výměnou oken a domáhá se toho, aby okna nebyla vyměněna, tj. nesouhlasí s rozhodnutím žalovaného, na základě kterého by mělo k výměně oken dojít. Jestliže pak tento požadavek promítl do návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, nejde v případě žaloby na zrušení rozhodnutí o uplatnění jiného nároku, ale o ne zcela přesné vyjádření požadavku na to, aby výměna oken neproběhla, což ostatně vyplývá i z povahy věci, neboť pokud žalobce navrhuje zrušení rozhodnutí o výměně oken, jedná se mu bez jakýchkoliv pochybností o to, aby k naplnění obsahu tohoto rozhodnutí nedošlo. Samotná formulace výroku na zrušení rozhodnutí v kontextu a souvislostech daného případu pak nezakládá nemožnost žalobě vyhovět (v případě její obsahové důvodnosti) jenom pro to, že by žalobce zvolil nesprávný způsob obrany jeho práva. Jde toliko o odlišné formulační vyjádření nesouhlasu s většinovým rozhodnutím a příslušnou formulační úpravu žalobního návrhu by v případě vyhovění žalobě mohl soud provést bez dalšího a promítnout ji do formulace výroku svého rozhodnutí.

Odvolací soud dále založil své potvrzující rozhodnutí ve vztahu k zamítnutí žaloby na závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce s poukazem na skutečnost, že jej nelze považovat za přehlasovaného spoluvlastníka proto, že nebyl účasten schůze shromáždění vlastníků jednotek, na které by vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím ohledně důležité záležitosti.

Procesním postupem vedoucím k tomuto závěru zatížil odvolací řízení vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když tímto závěrem je rozhodnutí pro žalobce zjevně překvapivým.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolací soud vychází při vymezení překvapivého rozhodnutí z pojetí zastávaného judikaturou Ústavního soudu České republiky, která jej spatřuje v tom, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. října 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).

Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věc, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl. pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky –
www.nsoud.cz
).

V řízení před soudem prvního stupně žalovaný nenamítal, že by na straně žalobce nebyla dána aktivní legitimace z důvodu jeho neúčasti na schůzi shromáždění žalovaného a zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně není na nedostatku aktivní legitimace založeno. Případná neúčast žalobce na schůzi shromáždění žalovaného jako důvod pro zamítnutí žaloby nebyla v řízení před soudem prvního stupně vůbec uváděna a žalovaný na tuto okolnost nepoukazoval ani v průběhu odvolacího řízení. U jednání odvolacího soudu konaného dne 27. srpna 2008 tuto námitku žalovaný neuplatnil a ani odvolací soud žalobci žádným způsobem nenaznačil, že uvedenou okolnost bude považovat za skutečnost mající za následek nedostatek aktivní legitimace žalobce v řízení. Jestliže pak z neúčasti žalobce na jednání schůze shromáždění žalovaného dovodil odvolací soud důvod pro zamítnutí žaloby, aniž dal žalobci možnost se k této jeho právní úvaze vyjádřit, je jeho procesní postup zjevně překvapivým, neboť žalobce nemohl předpokládat, že odvolací soud založí důvod zamítnutí žaloby na okolnosti, která v dosavadním řízení nebyla vůbec uplatněna.

Podle přesvědčení dovolacího soudu však závěr o nedostatku aktivní legitimace na straně žalobce neobstojí ani v rovině vlastní právní argumentace.

Z § 11 odst. 3 ZVB vyplývá, že pokud dojde k většinovému rozhodnutí vlastníků bytových jednotek, platí jejich rozhodnutí a vlastníci, kteří jsou v menšině, se musí podrobit přijatému rozhodnutí bez možnosti domáhat se ochrany u soudu, vyjma případů, kdy došlo k rozhodnutí v tzv. důležité záležitosti. Věta třetí odst. 3 představuje výjimku a vztahuje se jen na případy přehlasovaných vlastníků bytových jednotek v tzv. důležité záležitosti, čímž jim umožňuje domáhat se soudního přezkumu v tak zásadní otázce, jakou je důležitá záležitost. Všem vlastníkům jednotek musí být dána možnost se k navrhované důležité záležitosti vyjádřit, což vyplývá z § 11 odst. 3 ZVB, které hovoří o přehlasovaném vlastníku jednotky, i z povahy důležité záležitosti, neboť jejím provedením může být podstatně dotčena hodnota nebo charakter celé nemovitosti.

Podle názoru dovolacího soudu nelze možnost napadnout rozhodnutí shromáždění vlastníků v důležité záležitosti přehlasovaným vlastníkem jednotky návrhem u soudu ve smyslu § 11 odst. 3 věta třetí ZVB vykládat tak, že toto právo má pouze vlastník jednotky, který byl při hlasování shromáždění vlastníků jednotek přítomen.

Dovolací soud se v této souvislosti přiklání k názoru, podle kterého z možnosti podat návrh na přezkum rozhodnutí v důležité záležitosti není bez dalšího vyloučen vlastník jednotky, který se hlasování nezúčastnil a s rozhodnutím nesouhlasí. Závěr odvolacího soudu by vedl mimo jiné k závěru, že vlastník jednotky, který se nezúčastnil schůze shromáždění např. z vážných zdravotních či jiných obdobných důvodů, by již pro tuto samotnou skutečnost byl vyloučen z možnosti podat žalobu týkající se posouzení většinového rozhodnutí v důležité záležitosti.

Ačkoliv v nikoli důležitých záležitostech přehlasovanému spoluvlastníkovi možnost soudní ochrany ustanovení § 11 odst. 3 ZVB neposkytuje, v důležitých záležitostech ve smyslu věty třetí uvedeného ustanovení by podle názoru dovolacího soudu mělo být toto právo garantováno každému vlastníku jednotky, který s rozhodnutím nesouhlasí (a nehlasoval pro jeho přijetí) zvláště v případech, kdy i při jeho účasti na shromáždění je zřejmé, že s ohledem na většinu vlastníků, která o důležité záležitosti rozhodla, by byl takový vlastník jednotky přehlasován. Výklad, podle něhož by právo napadnout rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek příslušelo bezvýhradně vlastníku jednotky toliko v případech, kdy se vlastník jednotky hlasování zúčastnil, je co do základu v rozporu s rozsahem ústavního práva na soudní ochranu poskytovanou v režimu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

V souzené věci nalézací soudy posuzovaly žalobu vlastníka bytu směřující proti usnesení shromáždění vlastníků jednotek, v němž bylo rozhodnuto o výměně oken v celém bytovém domě a úhradě nákladů této opravy z fondu oprav společenství vlastníků jednotek. Vzhledem k tomu, že se jednalo o záležitost, u níž lze předpokládat, s přihlédnutím k jejímu rozsahu, jistou finanční náročnost a také k tomu, že o této záležitosti bylo rozhodováno kvalifikovanou většinou, která by měla být u důležitých záležitostí vyžadována vždy, je uvedené rozhodnutí shromáždění vlastníků třeba považovat za rozhodnutí o důležité záležitosti (srov. § 11 odst. 5 věta druhá ZVB a výklad v díle Fiala, J., Novotný, M., Oehm, J., Horák, T.: Zákon o vlastnictví bytů, C. H. Beck, třetí vydání, Praha 2005, str. 142). K závěru o tom, že v posuzovaném případě bylo rozhodováno o důležité záležitosti, ostatně dospěl i odvolací soud a jeho závěry jsou potud správné. Ve světle shora učiněného výkladu pojmu přehlasovaný vlastník jednotky nicméně odvolací soud pochybil, jestliže žalobci, který s rozhodnutím shromáždění nesouhlasí, upřel možnost domoci žalobou podle § 11 odst. 3 věty třetí ZVB soudního přezkumu přijatého rozhodnutí ohledně této důležité záležitosti bez dalšího pouze z důvodu, že žalobce na shromáždění vlastníků nebyl přítomen.

Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.

V Brně dne 25. května 2011

Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu